Slovo sester

Rozhovor se sestrou Augustinou, představenou doksanského kláštera, zveřejněný v časopise Zdislava (1/2021)

V letošním roce slaví řád premonstrátů již 900 let působení ve světě a na oslavy výročí se chystají na všech místech, kde řád premonstrátů působí. Jak toto jubileum oslavíte u vás v doksanském klášteře?

Mnoho plánovaných akcí po celém světě se kvůli pandemii neuskuteční. Je to tak dobře nebo ne…? Bůh ví. Od začátku plánování bratři a sestry po celém světě začali připravovat jubileum modlitbou. Samozřejmě i pro nás to byl automatický krok a rozhodně jsme se nechtěly vrhnout do vnějších aktivit. Naši spolubratři jsou v této oblasti povolanější, takže jsme se rozhodly připojit k něčemu z toho, co se bude konat. V Doksanech plánujeme oslavu na sobotu 18. září, kdy si připomeneme také výročí posvěcení našeho kostela. Protože postupem času se v něm vytvořilo hezké společenství, chceme naše jubileum oslavit s lidmi, kteří žijí okolo nás a se kterými se pravidelně vídáme.

V roce 2019 jste byla zvolena Matkou představenou (převorkou) kláštera v Doksanech. Na jak dlouhé časové období se taková volba uskutečňuje (popř. kdo vás pro tuto službu vybral)?

Podle našich Konstitucí se převorka volí na 12 let a volební právo má každá sestra se slavnými sliby. Tedy vybíráme mezi sebou, ale předem se každá určitě radí s Bohem. Výsledkem pak je Boží vůle nebo Boží dopuštění, podle toho, jestli jsme zaslechly správně…

Kolik sester v současné době ve vaší komunitě působí? Připojily se v posledních letech také nějaké budoucí řádové sestry - novicky?

V jednom únorovém Katolickém týdeníku byl na úvodní straně článek s počty řeholníků a řeholnic v naší zemi. Když se začne mluvit o počtech, často si vzpomenu na pošetilý čin krále Davida se sčítáním lidu a jsem trochu na rozpacích. Ale pak si vzpomenu na Judu Makabejského, který tvrdil, že pro Hospodina není rozdíl mezi tím, jestli zachrání lid malým nebo velkým počtem bojovníků. Nebo na mého oblíbence Gedeona, jehož vojsko Bůh cíleně zredukoval na pouhých 300. To mě uklidní a vím, že na počtech zase tolik nezáleží. Je nás málo – relativně! V loňském roce rozšířily naše řady dvě postulantky Věra a Julie, které již s námi bydlí v klášteře a postupně si osvojují řeholní život zevnitř. Dá-li Pán Bůh, mohly by letos přijmout hábit a řeholní jméno.

Jaká byla Vaše cesta k rozhodnutí zasvětit svůj život Bohu? Proč jste vybrala právě řád premonstrátek?

Není snadné to zredukovat na pár vět. Věřím, že Bůh vložil povolání k zasvěcenému životu do mé duše hned při počátku mé existence a postupem času ho utvářel. Prvních 18 let mého života to probíhalo bez mé aktivní spolupráce, protože křest jsem přijala až po maturitě. Vyrůstala jsem v prostředí bez náboženského rozměru a jediná životní volba pro mne bylo manželství. Žít „single“ v době mého dospívání ještě nebylo populární a spíš z té představy běhal mráz po zádech – zůstat na ocet? Měla jsem ráda děti a přála jsem si mít větší rodinu, asi tak pět dětí. Matné myšlenky na to, zda přece jen „něco“ jako Bůh neexistuje, se tu a tam vracely. Během střední školy jsem stále častěji přemýšlela o smyslu svého života – proč jsem tady, kam jdu, jak mám správně svůj život žít, abych ho prožila naplno, abych ho nepromarnila. A také – je smrt naprostý konec nebo je něco po smrti? Hluboce se mi vtiskla do paměti vzpomínka, když jsem jednou s taťkou jela na člunu. Znáte film „Cesta do pravěku“? Řeka vypadala podobně, jako v tom filmu. Na březích stromy, v korunách stromů ptáci, nikde žádní lidé, v řece různě spadané větve, které jsme museli opatrně objíždět. Bylo jasně slyšet, jak se pádlo noří do vody a zase vynořuje. Pozorovala jsem na břehu obrovské staré stromy a přemýšlela, kde se tady vzaly. Jen tak z ničeho nic? Přece ze semínka. Ale kde se vzalo to úplně první semínko, ze kterého vyrostl ten úplně první strom, od kterého pak pokračovala řada dalších? „Tati, myslíš, že je Bůh?“ Zazněla uprostřed řeky má otázka, na kterou jsem nedostala odpověď. Byla jsem čím dál víc přesvědčená, že prostě musí být. V té řece proteklo ještě hodně kubíků vody, než mou duši obmyla voda křestní. A já jsem se často modlila: „Bože, dej mi prosím prožít neobyčejný život.“ Myslela jsem tím neobyčejný život s manželem a dětmi. S vrůstáním do života církve se začala otevírat i možnost jiné cesty. „Copak jsem blázen, abych na přelomu tisíciletí odešla do kláštera? Nejsme přece ve středověku!“ Bůh byl trpělivý, pomalu si připravoval mé ano. Věděla jsem, že mu svůj souhlas nedokážu dát, protože to bylo proti všemu, co jsem kdy v životě chtěla – kromě touhy po neobyčejném životě… Postupně jsem o krůček ustoupila a začala se modlit: „Jestli mě opravdu chceš, musíš mi k tomu dát sílu. Já to sama ze sebe nedokážu.“ Jednoho dne přišel „blesk z čistého nebe“ – „Já jsem ta cesta a pravda i život!“ Byl to nápis pod kamenným křížem před kostelem, do kterého jsem chodívala a ve kterém jsem byla pokřtěná. Zůstala jsem stát jako přikovaná, slzy se mi draly do očí. Cesta a pravda ještě nebyly tak důležité, ale slovo život mi skoro rozervalo srdce. V té chvíli jsem věděla, že mě Bůh v klášteře opravdu chce. Omlouvám se, že jsem se o tom tak rozepsala. Vyhodila jsem z textu řadu nedůležitých slov, ale stručněji mi to nejde. Dál pokračovat nebudu, protože myslím, že nejdůležitější je přijmout sílu pro svobodný souhlas k prvnímu kroku. Samozřejmě to ještě není vítězství, ale je to už pohyb stejným směrem, kterým teče Boží proud. Nějak jsem se mu poddala a on mě unášel, až mě přinesl do Doksan, a tak jsem dnes tady a můj život je opravdu dost neobyčejný!

Máte svého patrona, který je Vám hodně blízký?

Máte na mysli svatého Augustina? V mnoha aspektech je to nedostižný vzor a dělí nás velký časový odstup. Za řeholního patrona bych si ho sama nevybrala, dostala jsem ho přiděleného. Ale máme leccos podobného, co mě s ním spojuje a mám ho ráda. Kromě něho mezi mé nejbližší přátele „z druhé strany“ patří Jan od Kříže, archanděl Michael, Jenovéfa, Prokop, naše doksanská sestra Maxmiliána Zásmucká s ostatními našimi předchůdkyněmi, nebo také kardinál Špidlík, Henry de Lubac, moje babička nebo nedávno zemřelý kněz z mé rodné farnosti. K doksanskému klášteru neodmyslitelně patří sv. Anežka Česká, která zde byla na vychování a která rovněž zasvětila svůj život Bohu.

Jak vnímáte její zajímavou osobnost?

Ano, svatá Anežka k nám neodmyslitelně patří a jsem za to moc vděčná. Trvalo mi ale delší dobu, než jsem k ní našla cestu. Nebyla mi blízká hned a automaticky. O to pevnější je náš vztah dnes. V roce 2013 byla na našem dvoře umístěna kamenná socha svaté Anežky, která má k nebi obrácenou svou modlící se tvář. Často jsem kolem ní chodila a ona tam tiše čekala, až se s ní spřátelím. Tou tichou a nenásilnou přítomností si mě úplně získala.

Ovlivnila nějak život vašeho společenství současná pandemie?

Pokud jde o každodenní život, tak to ne. Možná je to tím, že žádná z nás zatím Covid nedostala. To by nás alespoň na nějaký čas ovlivnilo určitě. Náš způsob života probíhá běžně v omezeném prostoru bez zbytečného opouštění kláštera. Jsme zvyklé být celý den „doma“ a nikam nevycházet. Na druhou stranu ta situace u nás i ve světě, která už trvá relativně dlouho, vyvolává řadu otázek. Co nám tím chce Bůh říct nebo co nám v tom chce Bůh říct? To je potřeba stále hledat.

Jak probíhá běžný den ve vaší klášterní komunitě?

Ráno nás vytrhne ze snů klášterní zvon přesně ve 4:45. V zimě, když je ráno moc tma, je vstávání nepříjemné. Ale nakonec se v 5:15 na společné modlitby sejdeme. Osobně mi vstávání problém nedělá, ale někdy musím ráno chvilku přemýšlet, který den v týdnu dnes je! Po modlitbách a mši svaté je okolo půl deváté snídaně, a potom se během dne několikrát střídá modlitba, práce, duchovní četba a odpočinek – samozřejmě se tam ještě vejde i oběd a večeře. Program uzavírá společná adorace Nejsvětější Svátosti, při které v přímluvách pamatujeme na všechny, kdo nás prosí o modlitbu. Vše končí okolo půl deváté večer a před desátou už by mělo být všude tma, abychom načerpaly v nočním odpočinku sílu do dalšího dne.

Je činnost každé ze sester přesně určena nebo se ve své práci či službě střídají? Mají možnost uplatnit také své záliby nebo talent?

Každá sestra má své předem dané pracovní povinnosti. Některé služby si občas prostřídáme. Nakolik je to možné, snažíme se využít osobní obdarování každé. Například ne každou sestru je možné posadit za šicí stroj. Někdo k tomu prostě vlohy nemá nebo neumí ani ustřihnout rovně látku. Zacházet se sekačkou na trávu nebo s křovinořezem taky nedokáže každá. Bůh nás tady sestavil dohromady tak, že různá obdarování se vzájemně doplňují.

Říká se, že sestry v klášterech měly vždy zaručené recepty na různé léčivé čaje a nápoje, jimiž uzdravovaly nemocné. Má také doksanský klášter své bylinkové receptury, které se dochovaly z minulosti?

Naše předchůdkyně měly klášterní lékárnu. Předpokládám, že pěstovaly léčivé byliny a leccos z nich vyráběly. Bohužel žádné jejich recepty se nám nedochovaly nebo o tom zatím nevíme. V naší zahradě také pěstujeme bylinky, ale léky z nich nevyrábíme. Dnešní legislativa je na to moc přísná, tehdy s tím asi nebyl problém.

Je možné u vás nějaké přírodní produkty nebo liturgické předměty zakoupit?

V šicí dílně šijeme liturgické potřeby na zakázku – pro kněze, ministranty, oltářní plátna a kostelní prádlo, hábity pro naše spolubratry, občas i jiným řeholním rodinám. V loňském roce jsme výrobu bylinných likérů a čajů na nějakou dobu přerušily.

Zakladatelem řádu premonstrátů byl svatý Norbert - ochránce rodin, nastávajících matek a bezdětných párů. Jak často za vámi mohou rodiny s dětmi, páry, maminky v očekávání či ostatní potřební přicházet?

Největší část kontaktů je spíše pomocí e-mailů, někdy nám lidé telefonují. Občas chodí i pár dopisů na skutečném papíře! Na webových stránkách máme okénko, do kterého je možné anonymně vepsat modlitební úmysl – to lidé také často využívají. Z posledních let máme v adresáři přes sedm set lidí, kteří jsou s námi v občasném kontaktu. To je příliš velké množství na to, aby k nám mohli přijíždět. Někteří z nich nás občas osobně navštíví. Přivezou nám třeba ukázat svůj živý poklad, na který roky čekali a který jim Bůh daroval poté, co poprosili svatého Norberta o přímluvu. Nebo se přijedou rozdělit o své trápení, se kterým si nevědí rady. Nebo někdy jedou do našich končin na dovolenou a chtějí nás jen osobně pozdravit.

Je něco, co byste chtěla vzkázat těm, kteří dnes čtou tyto řádky?

Kdybych znala každého z vás, určitě bych každému řekla něco jiného. Mám-li ale přece jen najít něco, co by se dalo říct komukoliv, vzpomněla jsem si na výrok jednoho člověka, který prohlásil, že čím více zná lidi, tím více má rád psy. Samozřejmě to není to, co bych vám všem chtěla říct. Moje zkušenost mě učí opaku, že čím více poznávám lidi zevnitř, tím více objevuji, jak jsou krásní a úžasní navzdory nedostatkům a hříchům, do kterých se zaplétáme. Myslím, že je pro náš vztah k Bohu moc, strašně moc důležité, abychom uvěřili ve svou pravou vnitřní krásu, kterou do nás On vložil. (Tady není řeč o žádném narcismu.) Chci vám všem tedy vzkázat, že jste opravdu krásní! I když si teď myslíte, že tomu tak není a ještě tomu nevěříte - dejte si tu práci svou vnitřní krásu objevit, protože ona je skutečná, mnohem skutečnější, než si možná myslíte. My se tady v Doksanech modlíme i za to, abyste to zvládli!

Na otázky Mileny Davídkové odpovídala sestra Augustina, převorka kláštera premonstrátek v Doksanech.